Noční výlety do Brd

Krása hor má mnoho tváří a jiné jsou v časném jarním ránu, zimním podvečeru a nebo o letní noci. Se sluncem mizejícím za obzorem se prodlužují stíny a před tím nevýrázná místa získávají na zcela jinou atmosféru. vyrazit do nočních hor, ale vyžaduje nejenom odvahu, ale i dobrou orientaci. nebezpečí, která hrozí nemusí být z říše pohádek, ale mohou být ve skrze praktická.

Vysoko nad Řevnicemi je vrch Hvíždinec. Asi hodinu od rozcestí, kde protíná hřebenovka silnici mezi Mniškem pdo Brdy a Řevnicemi. Skalní vyhlídka nabízí nádherný opohled do údolí Berounky a okolní kopce. Najdete tu na stromě pověšenou návštěvní knihu a stejně jako již učinili ostatní, v ní vyjádřit své pocity a dojmy.
Je zajímavé jak toto místo mění svůj charakter s ročními obdobími. Zatímco na horním obrázku je výhled z Hvíždince v březnu, na dolním o pouhý měsíc dříve, kdy v zasněřženém údolí Berounky svítí pohádkově okna vzdálených řevnických domů.

Své večerní půvaby odhalují i louky. Jednu z nich nemůžete minout pokud vyrazíte z Černošic na Skalku. Přes den je to jen nevýrazná pláň se spoustou žluté trávy. S příchodem večera se, ale začne měnit.

Tři osamělé stromy vyvolávají dojem krásy i děsu současně. Nemohu si pomoci, ale jako by označovaly popravčí místo nebo něco podobně děsivého. Vzpomínám si, že jedné noci jsme tudy šel, všude byla tma, kůra stromů byla v svitu měsíce téměř bílá a stíny nekonečně dlouhé, když tu jsem něco zaslechl. Jako by hlas – ale hned utichl, šel jsem dál a za chvíli znova – nesrozumitelný lidský hlas. Muselo to být nějaké zvíře, ale realističnost situace člověku nahnala husí kůži.

Do takových situací se člověk dostává pořád a slabší duch by asi občas zpanikařil. Noční Brdy jsou krásné, ale mnohá místa jsou jako vytržená z povídek Allana Edgara Poa. Když vstoupíte do měsícem zalitého březového háje plného podivných kopců, v tu chvíli se cosi velkého pohne nad vašimi hlavami a s hlasitým Krrrráááá zmizí v korunách stromů. Jen zahlednete obrys křídel temného ptáka…

To reálně nebezpečí je ale jiné. Už jsem se ho naučil citít šestým smyslem i když spíše bych řekl – slyšet. Jsou to divoká prasata. Za poslední rok jsem se snimi setkal asi 5x. Občas jsou to zvláštní situace, když jdete a najednou tiše řeknete: “stůj, podívej se před sebe, jsou tam divočáci”, přitom sám nic nevidíte, ale víte, že tam jsou. A tké, že ano, postupně vyjdou na cestou a netuší, že tu nejsou sami. Stojíte, tiše dýcháte a čekáte až přejdou. Jenže někdy nepřejdou a tak vám nezbyde než pomalu zpět a po jiné cestě dál. Pak vás Fabián, dobrý brdský duch, chraň, pokud nemáte dobrou orientaci anebo neznáte všechny okolní cestičky.

Ale i tak to nemusí být jednoduché. Sám jsme tak kdysi šel “po náhradní trase”, která byla jasná, ale neočekávaně zarostlá vysokou trávou, která byla vyšší než já. To hrozilo podívat se nějakému divočákovi přímo z očí do očí. Ve většině případů se ale včas prozradí a pokud vnímáte okolní zvuky přírody, poznáte velice snadno co je jen srnka nebo myš v listí a co osamocený divočák.

Brdské večery jsou fantastické, protože jsou dobou představení brdského ptactva. Občas si připadám jako v tropickém pralese, kolik různých hlasů a švitoření se kolem člověka rozléhá. Zapadající slunce zaléva zlatou barvou okolí a z některých vyhlídek tak vytváří velice romantická místa, plná klidu a pohody.

Při sestupu z kopců občas narazíte i na podivnosti civilizace, kterých si člověk za dne až tak nevšimne. Třeba právě tyto vzájemně se křížíci vedení eletriky nedaleko Kytína. Pořád lepší setkání než to s divokými prasaty.

Ta mě za celé toulání Brdy překvapila jen jednou. To jsme nebyl sám a právě jsme něco vyprávěl, což v noci obecně není dobrý nápad dělat příliš vášnivě. Člověk pak neslyší okolí a může se stát, že se dostane příliš blízko někam kam nechce. Asi 10 metrů od nás se ozval vrčivý, ostrý a dosti hlasitý zvuk. Nejdřív jsme se lekl, připomínalo to psa, ale pokud by to pes byl, pak stál 15 metrů od nás a jeho úmysl byl jasný. Pes to však nebyl. byl to dotčený divočák. Znejistěl úplně stejně, stál a čekal. Pomalu jsme hledal vhodné stromy, ale na paniku je času vždy dost. A tak jsme stáli a čekali. Až mu došlo, že nebezpečí nehrozí, sebral se a pomalým krokem zmizel v dali. Nespěchal, snad poslouchal zdali přeci jenom náhodou se za ním někdo nerozběhne.