Občas mě ten pocit přepadne a že je to divný pocit.
Pandemie drtící životy, lidi i ekonomiky, vláda tak neschopná, že se jí samotné to už nedaří maskovat, politici, kteří rozdělují lidi pro svůj zisk a moc…
Ale nakonec si vždy vzpomenu na ty mladé kluky jak seděli v Lancasterech někde nad Německem a věděli, že se jich hodně asi nevrátí. Nebo na Daniela Cordiera jak se asi musel cítit, když v 19 letech roku 1942 klesal na padáku britského královského letectva nad vichistickou Francií, aby se připojil k hnutí odporu.
Oč je to vše stále lepší než kdy bylo, i přes celou tu pandemii.
Jak komické v tom světle vypadá to, že člověk musí nasadit respirátor, když někam jde, když má co jíst a kde bezpečně spát.
Pokud je třeba mít k něčemu respekt, je to právě to.
A pak si uvědomím všechny ty předvídatelné věci, které nás ještě čekají – reinfekce, antigenní úniky, vše co celý ten příběh roztáhne na dlouhé roky. Působí to skoro jako nevyhnutelnost osudu. A do toho všechny ty věci jako povinné množství českých potravin v obchodech, Jak líbivě to zní a jak hrozivě v zemi, kde 70% půdy obhospodařuje 10% subjektů v podivném oligopolu, kterému se tím teď podaří jen významně potlačit konkurenční prostředí ….
A beznaději je zpět. Na chvíli.
I zá té války to muselo vypadat podobně. Pročítám si české noviny vydávané v letech 1942 – 1944. Střídají se v nich úspěchy německé armády drtící bolševika s popisy neudržitelné situace nepřátel a výkladů toho jak má být česká hospodyňka hrdá na to, že se jí nedostává energie neb té je potřeba pro tu německou, veskrze čelící větším výzvám a potřebám daných její odpovědností. Propaganda tak tiše plíživá, že i po necelých 8 osmi desetiletích jsem přemýšlel zdali to číst, aby mě to neovlivňovalo ….
Ale i to se změnilo. V některých zemí k lepšímu, v některých možná ne tolik lepšímu, ale mělo to konce. Svět neskončil.
Vzpomenu si na mnoho zoufalých situací. Třeba tu, kdy Američané vyvinuli proudový stíhač v době, kdy se nad Evropou začaly prohánět prohánět německé proudové stíhače. Místo dvou let najednou stačilo několik desítek dní. Letecký most, který kdysi zachránil izolovaný Berlín, něco tak marného, ale přitom v danou chvili užitečného a nezbytného.
Vzpomněl jsme si na příběh cestování s lámou, jak byl zajat povstalci někde v jižní Americe. Zatímco všichni se stresovali, on vytáhl svoji rozepsanou knihu a začal ji dopisovat – prostě jen dál pokračovat ve své práci a plně se na ni soustředil.
A další situace, které nakonec ukázaly že nikdy není všem dnům konec. Jen to chtělo dost pokory a odvahy.
Před snad 2 roky jsme přemýšlel co budu dělat pokud přijde nějaká drtivá krize. Adié Francie, adié země katarů, úchvatných hradů, kamenných vesnic, ádie štíty Pyrenejí a vyprahlé pustiny Španělska, pobřeží Itálie a hory jižního Německa. Budu zase chodit po Brdech.
Vždyť i to je hodně.
Proč se pořád držet nějaký představ o jakési chiméře “normálního života”. Život je takový jaký je.
Někdy u šestichodové večeře vysoko ve skalách krásné Provence, někdy o sedačce v Lancasteru a někdy o padáku do nejistoty.
V každém okamžiku je vždy naděje.
I dnes a i zítra