Normální život

Často slyším přání, abychom se vrátili k normálnímu životu. Ale co je normální život? Toť otázka, ale napadá mě zdali nechtít přece jen něco víc.

Strašně rád se stavuji v Lurdech, když je příležitost, většinou při návratu ze Španělska. Túnel de Somport na hranicích je jako rozhraní dvou světů. Neuvěřitelně slunečného a žlutými odstíny vyvedeného suchého Španělska a zelení a modří vody oplývajících severních stěn francouzských Pyrenejí. A pak jsem si většinou naordinoval několik dní v Lurdech, které jsou už coby kamenem dohodil.

Ač sám se za křesťana nepovažuji, Lurdami jsem vždy ohromen a každý večer se zajdu podívat na večerní modlitby s procesím s pochodněmi. Tady je jedno z mnoha míst, které myšlenky o tom co je normální život umocňuje. Nikdy jsem neviděl tolik lidí na vozíčcích, nikdy tolik zaujatých svoji vírou ať už k ní sám mám vztah jakýkoliv. Málo kdo ví co je normální život, a nechci se situovat do role někoho kdo to ví víc než jiní, nevím.

Ale při pohledu na tisíce lidí modlící se k bohu, se nemůžete ubránit dojmu, že je to minimálně nějak jinak. Zejména pohled do prvních řad jako by říkal – nenech se zmást, normální život je něco jiného. A mě se vybaví nápis:

Quod fuimus, estis; quod sumus, vos eritis

Co jsme byli my, jste vy. Co jsme my, budete i vy

Verš doložený z arabské poezie ve třetím století a jeden z mála, který vystihuje krátce a stručně normalitu života a identity člověka. Všechny jeho strasti i naděje.