Rizika nočních Brd aneb ztracen na dopadovkách

Když člověk vyráží do Středních Brd, měl by se přesvědčit zdali neprobíhají střelby a pomodlit se, aby na odrazištích granátů u dopadové plochy Brda právě cvičebně neřádila URNA. Občas se to dobře řekne, ale hůř udělá a tak ne všechna překvapení jsou vždy dvakrát příjemná. Naštěstí zatím se mi nestalo, že by se předemnou zpoza kopce vynořila formace vojenských vrtulníků, jak jednomu známému, ale pár ne zcela příjemných chvilek jsem i tak zažil.

S příchodem podzimu se tu totiž objevuje řada dalších ostrostřelců s nimiž se lze setkat od soumraku do chladných mlžných ran. A že jsem tu čest už měl. Podzim je totiž sezónu pro myslivce. Vybaveni od ženy z domu čekají za měsíčních nocí na posedech po kraji dopadových ploch na toho svého desateráka, dvanácteráka a ti mladší idealističtější na čtrnácteráka.

V jádru jsou to milí a hodní lidé, mnozí neuvěřitelně znalí, ale když jim někdo večer zmateně kličkuje před posedem a odradí zvěř na dlouhé hodiny, tak jsou i značně nevrlí.

Naopak takového vetřelce pak dosti zaskočí když v časné noci za svitu měsíce se mu za zády ozve: “Stuj, kam jdete? Tady jsou lidé na čekané, okamžitě zmizte! Hlavní cesta je tím směrem”. Zvlášť když jsou to první lidská slova po několika hodinách kdy jsem nepotkal lidskou nohu. Ano, tím vetřelcem jsem byl já.

Taky jsem se pořádně lekl. Aby ne, do nejbližší vesnice bylo několik kilometrů po lesních cestách, všude tma, jen měsíc ostře řezal stíny smrkových kmenů a jeho paprsky zalitá vřesoviště dávala tušit, že tenhle posed nebyl poslední. Člověka polije hrůza, když si představí kde všude někdo sedí s flintou a na co by byl ochoten vystřelit.

To jsem podcenil!

A tak zapínám baterku, což dělám velmi nerad neb díky ní mě vidí všichni a já nic, a uháním si pěšky rozsáhlou náhorní plošinou modlic se, že někde blbě neodbočím. Těch 8 km co mi zbývalo k okraji lesa mi dá jistě dost příležitostí. S každým dalším krokem mi začínalo připadat jasnější, že dnes mě určitě vyzvedne vojenská policie.

Na okolních posedech si zatím myslivci zřejmě tou dobou rvali vlasy zoufalstvím. Ten večer lovu nebyl nakloněn a do rána dlouho.

Po půl hodině chůze se v dali opravdu ozval hlas motoru auta. Světla se přibližují pomalu a dávají mi šanci přemýšlet nad tím čemu dát přednost. Přijíždějící teréňák zvítězil, dojel a zastavil. Z něho vystoupili dva s flintami. Avšak nebyla to vojenská policie, ale myslivci. Ten mladší okamžitě začal hartusit kde se tu beru, co tu dělám a jestli vím, že mě to může stát 3000 Kč a vůbec vykreslovat všechny ty hrůzy, které mě mohou potkat – vojáky počínaje a zmíněnou URNOu konče. Na vojenskou policii nezapomněl.

Když už vypadalo, že zabouchne dveře a odjede, napadlo mě zeptat se ho zdali by mě nevzal dolů. Líná huba hotové neštěstí. Kupodivu souhlasil. Z morousa se vyklubal někdo před kým bych se vší radostí smekl klobouk. Nakonec vypadalo, že mu ani tak nevadilo, že po té mé světelné show dnešní lov vzdal a jel raději domů.

Vyprávěl, že dělá lidem průvodce a že když se jim tam někdo motá tak je to k naštvání spíš pro ně, protože za den zaplatí docela dost peněz a když pak nic nepřijde, jsou to vyhozené peníze a já si pomalu uvědomoval, že až si jednou koupím pořádný objektiv na foťák, budu vědět kam zavolat. Jen tu flintu budeme moci nechat doma.

Po asi dvaceti minutách jízdy mě vyklopil na kraji lesa a zmizel někde ve vesnici. Z lesa právě vycházel kdosi další. Když mě svižným krokem míjel, nabídl jsem mu, že ho vemu aspoň k vesnici. Neodmítl a tak jsem se dozvěděl, že měl v plánu přespat na Jordánu. Myslivci, ale prý ten den pořádali jakýsi velký lov a tak auty objížděli široké okolí, vyhmátli ho a vyhodili pryč, jak já mu ten den rozuměl.