Vodopád nad Řevnicemi

Bzučení včely, ptáci, zvuky lámajících se větviček jak v houští jakési zvíře prchá, to vše patří ke koloritu lesa. Večerní koncerty ptactva po parném letním dni jsou tím, co uspokojí i náročného posluchače. Jsou ale zvuky, které do lesa nepatří. Tedy nepatří, patří, ale v první chvíli jako by pocházely z jiného světa. Třeba takový zvuk koupelny. V lese také teče voda, ale voda tekoucí v koupelně přesto všechno vydává jiný zvuk. O to větší překvapení nastane pokud uprostřed hlubokého hvozdu k vašim uším dolehne přesně ten důvěrně známý zvuk – zvuk vody v koupelně. Z ničeho nic, nepopsatelný, nevysvětlitelný, nečekaný a o to více překvapující.

Byla sobota po obědě a já si to vyšlápl na Kamennou. Již několikrát jsem k ní mířil, ale nikdy nedošel. Dle mapy zde mají být suťová pole nebo možná zbytky lomu, pod ní pak pro mě zatím utajené rybníčky. Tedy vrch, který by měl dostát svému jménu. Z Mníšecké strany Hřebenů je to hezká procházka, byť musíte nejdříve až na horu a pak sestupovat dolů k Řevnicím. Cest je několik – dojít po hřebenovce k Trojáku a odtamtud lesní cestou až ke Kamenné, což si člověk docela zajde a nebo vkročit do lesa a jít cesta necesta tak trochu “podle hvězd” a trochu nazdařbůh, a doufat, že se vám podaří neminou modrou turistickou značku, která Kamennou míjí, ale je použitelná pro navigaci.

Netrvalo dlouho a modrá byla tu a pak i další celkem solidní cesta mířící do údolí potoka Kejná, nad kterým se Kamenná vypíná. Údolí jsme již znal z výpravy na Jelení výskoky, ale shora mi přišlo ploché a nijak zajímavé, byť krásné. Jaký omyl. Divokost s jakou si zde Kejna proráží cestu mě překvapila. Divoce se zde v hluboce zařezaných kaňonech stáčí a přejít údolí na napříč mimo cesty by nebyl právě pohodový výšlap.

Kejná má ještě jedno specifikum – barvu. Voda je tu rezavě hnědá. Snad od množství železa, jehož výskyt na Hřebenech je poměrně častý. Ubíral jsem se po cestě, která údolí jakoby obchází dokola a až pozdě zjistil, že Kamenné se vzdaluji. Nevadí, podívám se na Jelení výskoky, myslel jsem si dál si vyšlapoval podél svahů pod nimiž se klikatil potůček Kejná a byl rád, že se jím nemusím brodit. Ona ta rezavě hnědá barva nevypadá nic moc a tam kde zůstává stát ve velkých kalužích působí i docela odpudivým dojmem.

Když tu mě z rozjímání vyrušilo něco nečekaného – zvuk koupelny. Zastavil jsem se a zaposlouchal. Ne, byla to koupelna, nenapadlo mě nic jiného co by to mohlo být a tak nezbývalo než záhadě přijít na kloub a vydat se za zvukem. Několik desítek metrů od cesty se otevřel kaňon. Nepříliš široký, ale nečekaně hluboký. Až tolik, že bych asi nenašel odvahu ho slézat. Ale nebylo to ani třeba, byly tu dřevěné schody a nebo spíše dřevěný žebřík, který vedl k místu z něhož zvuky vycházely.

Koryto potoka zde prudce končí téměř kolmou, snad více jak dva metry vysokou skálou na kterou kdosi umístil korýtko, kterým svádí vodu a ta pak z té výšky padá dolů. Ač si tím nejsem jistý, možná nakonec o koupelnu opravdu jde. Nedaleko odsud je trampský kemp Dánsko.

Není to první vodopád, který jsem v Brdech objevil, ale tenhle byl opravdu neznámý. Jeden máme dokonce nedaleko za domem. Kamenným oknem tu vytéká voda z malého rybníčku ukrytého pod prudkou strání, takže málokdo o něm ví. Je to podivné místo kde lze potkat divoké kachny a občas vysoko kroužící káně. Další leží kdesi na severozápadní straně Hřebenů, ale jeho jméno i přesné umístění si nepamatuji.