I když měsíc by měl být v úplňku, jsou Hřebeny zahaleny tmou a cestou klopýtáme spíše po paměti. Les se zdá být stále temnější a temnější, když tu mezi stromy se objeví průsek zalitý jasným světlem. Jako by tu daleko od civilizace někdo rozsvítil reflektory, ale tím směrem není žádná vesnice, jen hustý les, rokliny a mokřady. Je Velký pátek, den kdy se dějí zázraky a země má magickou sílu. Otevírá se, aby ukázala své poklady. Nad nimi lze prý spatřit světýlka nebo zlaté květy kapradí. Pomalu se blížíme okolní temnotou k cíli, ale nedává to vůbec smysl. Na to, že v nočních Brdech potkáváme běžně divoká prasata jsem si již zvykl, ale pro něco takového nenacházím žádné logické vysvětlení.
Velký pátek je před velikonocemi a pro křesťany je jedním z významných dnů roku, zejména proto, že je připomenutím smrti dne Ježíše Krista a dnem smutku. Výzdoba kostelů je jiná, chudší než obvykle, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí. Někde děti honí zrzavého chlapec – Jidáše a liturgie obsahuje čtení z Janových pašijí. A právě při čtení pašijí se otvírá země a odkrývá v ní ukryté poklady. Je to jediný den v roce, kdy jsou některé z nich přístupné smrtelníkům, byť mnohdy i tak chráněny bytostmi pekelnými.
“Na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou …”, vybavuji si část Erbenovy Kytice. Ano, pahorek mezi buky s kostelíčkem a věží nízkou je našim cílem. Naše kroky k němu míří již hodnou chvíli, ale temným hvozdem není možné jít příliš rychle, ale ani není důvod. Jen teď se nám tají dech, osvětlený les se blíží a ostrost toho jasu otevírá pochybnosti, které s logikou mají pramálo společného. Působí to neskutečně, nepopsatelně, ale o to větší překvapení je, že světlo přichází z opačné strany, než se zdálo. Celé je to obrovský optický klam, způsobený měsícem, který vyšel zpoza mraků nízko nad obzorem.
Osvětlená je i část cesty, ale po pár metrech mizí zase v nepropustné temnotě brdského hvozdu. Náš cíl je již coby kamenem dohodil i když dobrý kilometr by to ještě mohlo být. Míjíme vrch Skalka, ale bohužel zde není žádná skála, která by mohla ukrývat poklad. Byť tomu název napovídá. Ale je o co stát? Poklad štěstí ženě z Erbenově Kytice také nepřinesl. Ty největší poklady totiž většinou jsou nám blíže, než si myslíme a není třeba pro ně hledat květ kapradí za magické noci.
Les se pomalu rozestupuje a mezi stromy se objevují bíle stěny přístřešků, které kdysi chránily křížovou cestu u barokního areálu Skalka. Sestupujeme z kopce a míjíme rybníček. Opodál svítí u země malé světýlko. Že by přeci? Poklad? Ne, to jen žhavé uhlíky opuštěného a dohasínajícího ohniště. Zde není to pravé místo, kde by země mohla odkrývala své tajemství. O to se již před desítkami let pokusil člověk sám. Možná právě pod našimi nohami leží někde v hloubce 220 metrů 36 patro zdejšího rudného dolu, který je od roku 1966 uzavřen. Na povrchu neznalé oko neobjeví téměř nic, i když právě on byl počátkem zkázy zdejšího kláštera.
Z kláštera nezbylo z něho mnoho, malý kostelíček s malou věží – kaple svaté Máří Magdaleny na Skalce, která tvoří dominantu kopce nad Mníškem pod Brdy. Louka před kaplí je zalita měsíčním světlem a jen víly tu chybí. Snad proto, že je jen něco nad nulou . Za zády máme poustevnu a hluboko pod kopcem světla nočního Mníšku. Za letních pobytů v Řevnicích se sem chodil dívat Jaroslav Vrchlický a Ignát Herrman. Jako chlapec sem přicházel i Svatopluk Čech.
Teď tu ale není nikdo a tak stojíme sami na vrcholu kopce u kraje lesa s rozhledem do krajiny. Svítící zámek v Mníšku pod Brdy láká, že by byl poklad zde? Možná a tak vyrážíme k němu a tím i opustíme brdské hvozdy a sestupujeme do civilizace.
Zámek Mníšek pod Brdy je místem, které vás zavede do období mezi dvěma světovými válkami. Není to dlouho co jsem tu byl v Restauraci u Saturnina. Je zde jen několik málo stolů a na zemi podivný dřevěný kryt, prý vedoucí do zámecké hladomorny, ale toto vyprávění vypadalo až příliš novodobě. Na restauraci bude už asi pozdě, ale k našemu překvapení je brána zámku otevřená, vše osvíceno, ale nikde ani noha. Pomalu procházíme k hlavní bráně, po levé straně se v temnotách ukrývá série zámeckých rybníků a občas odtud doléhá zakvákání kachen. I nádvoří zeje prázdnotou.
Vracíme se, a po dlouhé době vidíme člověka. Jsou to děti, které si ještě v tuto pozdní hodinu hrají za okny zámecké věže, asi jejich dětského pokojíčku. Noc pokročila a i my vyrážíme domů. Zlatem zářící poklad leží možná někde za zády na dosah, ale dnes ho už nenajdeme. Snad na další Pašijový pátek budeme mít větší štěstí.