Internet je úžasná věc, která pomůže člověku najít odpovědi na řadu otázek. Je ale jedna otázka, na kterou odpověď nemám a po usilovném hledání jsem našel pouze další lidi s obdobným problémem. I to je docela výhra – nebýt toho, že tím problémem je – jak se na některé mé fotografie dostalo něco, co tam nemělo být – duch.
Prvni podarena fotografie
Obrázek: První automatická fotografie, která zaznamenala něco zajímavého. Šipky označovaly místa, potenciálně zajímavé detaily, s otazníkem oč se vlastně jedná.
Občas se toulám po prastarých hradištích, zaniklých vesnicích, ukrytých v hlubokých lesích, nakukuji do podzemí hradních zřícenin a nebo na tajuplná, zapomenutá a třeba dnes již dávno nepřístupná m
ísta. Ač se to nezdá, takových tajuplných nebo dokonce magických míst je kolem nás spousta. Stačí jen otevřít oči a dívat se.
Když jsem asi před 14 dny míjel po desáté hodině vrch Bacín nedaleko Vinařic, honily se mi v hlavě roztodivné myšlenky. Bacín leží v Českém krasu a po seznámení s jeho minulostí by se mu člověk raději vyhnul. Snad více jak 1000 let používané obětiště tu zanechalo zbytky kostí lidí, dětí i zvířat, které byly objeveny při archeologickém průzkumu a zdejší kult pravděpodobně zanikl až ve středověku. Obyvatelé Vinařic prý tu viděli pohybovat se mužíčky s mrkvovitým tělem a žhnoucíma očima.
Dobrá příležitost zamyslet se, zavzpomínat a tak jsem si uvědomil, že mám ještě jednu nedořešenou záhadu a to podivnou mlhu na některých fotografiích z podzemí jednoho středověkého zámku. Abych vysvětlil jak se to stalo. Bylo jaro a s více lidmi, průvodcem správcem zámku jsme vyrazili poznat jeho veřejně nepřístupná místa. Zámek jako takový jsem znal, byl jsem tu mnohokrát a znal všechny pověsti, které se o něm vyprávěly v okolních vesnicích.
První průzkumné fotografie
Obrázek: První průzkumné fotografie ukázaly poměrně stabilní a rozsáhlý podezemní prostor, pravděpodobně původní zámecký sklep. Na fotografii vlevo dole je vchod do odvodňovacího kanálu, který na průzkumných fotografiích nebyl identifikován.
Je jich vícero. Ty o čertech nejsou až tak zajímavé až na to, že upozorňovaly na zámecká sklepení, ty o tajných chodbách zase přidávaly naději k objevení opravdu něčeho zajímavého a také že ano. Při zevrubném průzkumu nádvoří, se podařilo nalézt několik větracích šachet do prostor do kterých se odnikud nedalo dostat. Ono vůbec celý zámek byl plný jakýchsi podivných anachronismů.
Představte si, že jdete a tu narazíte na něco, co tu jako by nemělo co dělat – pancéřové tlakové dveře. Marně jsem vzpomínal kde jsem viděl podobné. Určitě to nebyl jiný zámek v nějaké klidné a zapadlé vesničce, ale byla to bývala raketová základna Klondajk na brdských Hřebenech. Přes dokonalou shodu tu ale něco nesedělo. Za dveřmi schodiště vedlo zámeckými sklepy a na druhé straně ústilo do prázdné, sluncem zalité zahrady a to dřevěnými dveřmi jako do kozího chlívku. Veškerá majestátnost, ochrana a bezpečnost byly v tu ráno pryč a dveře byly jen jakousi branou do jiného světa. Jenže kde ten svět začíná?
Po měření na povrchu, důkladné prohlídce sklepení a několika náčrtech bylo jasno. Je tu poměrně velký a rozsáhlý prostor, s výjimkou šachet na nádvoří nepřístupný a dle některých známek s velkou pravděpodobností z neznámého důvodu zazděný teprve před několika desítkami let. Místo, kde byla vyzdívka, jsme našli. Nemohla tu být déle než 50 let. V tu chvíli středověká romantika zcela ustoupila do pozadí a já si vzpomněl na vyprávění o podzemní vojenské nemocnici z asi tak 50. let. Možná stojíme přímo u ní.
První průzkum z povrchu, který přinesl jen několik neostrých fotografií, potvrdil, že tomu tak asi bude. Na fotografiích byla ohromná podzemní místnost, široká kolem 6 metrů a dlouhá možná 30 (délku jsme ale z prvních fotografií nedokázali spočítat), vyzděná kamenem s cihlovou klenbou. Na zemi se povaloval blíže neidentifikovatelný nepořádek a na jedné z fotografií bylo velké, asi 3 metry široké schodiště stoupající neznámo kam. Z fotek bylo také jasné, že strop místnosti je někde ve výšce 5 metrů. Kromě podivných krbů, jejichž účel se nepodařilo určit, jsme identifikovali i odbočku, kterou ale z povrchu již nebylo možné prozkoumat. Tím se den zakončil a tajemství podzemí muselo počkat na pořádnou přípravu.
Šachty z nádvoří byly poměrně široké a není problém se jimi spustit. Spíše nás tížilo to, do jaké míry je to bezpečné a jak moc jsou podzemní prostory stabilní. Bylo několik nepřímých důkazů, proč se obávat, že tu je poměrně velké riziko a tak jediné poškození, které jsme našli až následně a které na průzkumných fotografiích nebylo vidět, byl místy vodou narušený strop, ale v relativně hodně malém rozsahu. Proto jsme ho i přehlédli.
Vstupní schodiště se zazdívkou
Obrázek: Zleva doprava a dolů, zazděné schodiště nejprve z jedné strany a pak z druhé. Následuje slepý výklenek vysekaný ve skále a celkový pohled na schodiště z vnitřních prostorů podzemí.
Dole nás čekalo překvapení, místnost byla větší než jsme si představovali a schodiště končilo dle výpočtů přesně v místě před tím objevené vyzdívky. Celé prostory byly v zásadě velmi dobře zachované, ale až na drobný nepořádek zcela prázdné. Dokonce i odbočka se ukázala být pouhým výklenkem vysekaným do skály. Co bylo zarážející byla menší díra asi ve stěně, asi tak ve středu místnosti. Jako by tu někdo šel na jisto a prokopal do zdi tak 40×40 cm otvor a …. za ní do skály. Začalo to vypadat velice zvláštně. Otvor vedl asi 1,5 metru kamsi do temnot, kde se prostor rozestoupil a byla tu nádherná, ve skále vysekaná – pravděpodobně, odvodňovací štola. Dost místa bylo nad hlavou a určitě by tu na většině míst prošli lidé ve dvojstupu. Možná je to chodba z pověstí. Ač dosud jsem o ní dost pochyboval, teď jsem začínal pomalu věřit.
Prý je ale zatopená, což se dalo předpokládat, a prý se na některých místech propadla. Po několika desítkách metrů opravdu končila. Ale nebyl to zával. Chodba viditelně neměla nikde narušený strop, ale byla regulérně zavezená jílem. Jen pod ní kdosi z cihel vystavěl malou pidiodtokovou šachtu, kterou protékala voda. Ta vedla dalších asi 10 metrů a pak zahnula někam doleva. Bez dalších prostředků již nebyla šance na pokračování průzkumu.
Odvodňovací chodba
Obrázek: Vstup do odvoďnovací chodby je pěkne po kolenou, ale dál je již místa pro průchod několika lidí. Na konci je ovšem zase vyzdívka téměř až ke stropu a za ní je vše minimálně 10 metrů dál vysypáno jílem. Cihlami vyzděným kanálkem by prolezl leda jezevčík.
Prošli jsme tedy všechny prostory, zakreslili je a fotograficky zdokumentovali. Nad náčrty ještě vycházelo, že pravděpodobně i v opačné části zámku jsou dosud nepřístupné chodby, ale nedestruktivním průzkumem se to nepodařilo potvrdit, a tak větrací šachty nebo vyzdívky nebyly nalezeny. Bohužel existuje hned několik teorií dle kterých zanikly před cca 30–60 lety, pokud tedy vůbec existovaly. A tím by to mohlo vše skončit, ale neskončilo.
Duch nebo optický efekt?
Obrázek: Je chvíle do hodiny duchů a jedné z mnoha fotografií nacházíme podivnou mlhu, kterou jsme na vlastní oči neviděli. Optický efekt nebo duch? Při troše fantazie připomíná mlha lidskou tvář …
Na asi dvou fotografiích z pozdních hodin bylo něco, co nikdo reálně neviděl – jakási mlha nebo dým. Nutno dodat, že na fotografiích časově před a po těchto se nic obdobného nevyskytovalo. Duch, řekl jsem si a tak nějak se s tou záhadou smířil. Žádné jiné smysluplné vysvětlení se nenašlo – prašnost to nebyla a kdyby ano, byla by tu stále, kouř je zcela vyloučen a co víc?
Nějakou dobu zůstala tato záhada u ledu stejně jako konstrukce průzkumných vozítek, které by se dostaly do člověku nepřístupných prostor. Některé věci se totiž dobře nakreslí na papíře, ale hůře udělají ve skutečnosti a když je člověk nakreslí příliš nadčasově, zjistí, že nesežene materiál s vhodnými vlastnostmi a to i když připustí, že by se ho mohl pokusit syntetizovat. A tak na to vše začal usedat prach až do té noci při které jsem míjel Bacín.
Začal jsem hledat více na Internetu a ejhle, našel jsem několik podobných fotografií, stejně udivených lidí, kteří stejně jako já nenašli nějaké nemystické vysvětlení jevu, který fotografie dokumentovala – bílé mlhy vznášející se v prostoru. Jedny z nejlepších můžete vidět i vy na fotografiích badatelské společnosti Agartha a jsou ze Stránské skály. Překvapilo mě, že právě ze Stránské skály má takových fotografií více jedinců, kteří se nad tímto jevem na internetu podivují. Tedy je v tom i jakási opakovatelnost …
Bohužel všichni došli ke stejným závěrům – vyloučili prach a další vlivy jako chybu optiky apod. a tak nezbylo žádné jiné, než to ke kterému se lidé uchylovali tisíce let před tím – nevysvětlitelná nadpřirozená moc. Jednoduše řečeno – duch. Po dlouhých úvahách s vícero lidmi jsem pak nakonec na jedno jakžtakž smysluplné vysvětlení přišel. Tedy abych byl přesnější – ne já, ale kolega. Dle něj by to mohl být efekt způsobený rozptylem světla ve vzdušné vlhkosti, která je běžně neviditelná, ale na fotografiích je díky odrazům „zhmotněna“. No nevím, snad tomu tak je, i když teorie se strašidlem byla v mnoha směrech rozhodně romantičtějším vysvětlením. Co naplat.
