Když člověk vyjde na Skalku nad Mníškem pod Brdy, uvítá ho místo, které občas žije rušným životem mnoha návštěvníků, turistů a cyklistů. V časném ránu nebo pozdním večeru je však klidné a tiché. Od kostelíku je krásný rozhled na Mníšek pod Brdy, na jeho současnost i minulost – na zámek na skále nad Zámeckým rybníkem, na kostel sv. Václava, ale i novodobou zástavbu starého či nového sídliště, kovohutě či tenkou linku strakonické dálnice, na níž lze rozeznat jednotlivá jedoucí auta.
Když se otočíte, jako byste vstoupili do jiného světa, který je lemovaný bílými kapličkami křížové cesty postupně stoupajícími k poustevně vysoko ve svahu. Malý rybníček jako by se inspiroval v kráse japonských zahrad a jeho oblým mostek se měl stát místem kde je ten nejhezčí pohled na rozkvetlé lekníny.
Všímavému oku pozorovatel, ale neujde, že takový klid a mír tu nevládl vždy. Levé okno kostelíka jako by chtělo mluvit, ale dlouhý lom od shora dolů ani mnoho slov nevyžaduje. Dnes už opravená zeď je vzpomínkou na dobu, kdy se v těchto místech kostelík rozlomil.
Lidé, kteří žijí v okolí, to vše vědí, mnozí z nich si ještě sami vzpomínají na dobu, kdy zdejší areál měl na kahánku a obrovské bolševníky jako by symbolizovali přicházející zánik. My se ale ponoříme to mnohem hlubší historie, která je neméně tklivá a která není až tolik známá, byť v jednotlivých náznacích ji zde můžeme stále najít.
Mníšek i okolí je srdcem i kořeny spojeno s Servácem Englem, koželuh z vévodství brabantského v nynější Belgii, národností německé, se přistěhoval do Prahy někdy kolem roku 1630. Koupil zde dům na Malé straně, nedaleko mostu za kostelem maltézských rytířů, dnes kostel Panny Marie pod řetězem.
Podnikavý duch Engelů
Engel byl podnikavý člověk. Jeho koželužna vyráběla zejména podešvovou kůži “librovou”, kterou v českých zemích nevyráběl nikdo jiný a Engel tak velmi rychle zbohatl. Jeho syn Servác, který se také narodil v dnešní Belgii, se účastnil obrany Starého a Nového města roku 1651 před Švédy. Za to doznal milosti šlechtické a od té doby se nazíval Engel z Engelflussu, vzal si za ženu Kateřinu Ludmiluu Rottingerovou s věněm 1000 zlatých, dvěmi vinicemi pod Karlovem a v Šárce, ale i když řada jeejich statků byla zpustošena švédy, Engelům to na bohatsví nikterak neublížilo.
Stejně tak rodině neublížila žaloba pražské židovské obce, která podala žalobu u královské komory, že ujímá královskému pohraničnímu clu, ale ač se Engel zavázal, že bude platit ročně 500 zlatých daňe, získal za to monopol a tak se jeho obchod rozvinul ještě více.
Když se Engel rozhlížel po okolí Prahy, aby zajistil své koželužně tříslo, padlo mu do oka panství Vratislavů z Mitrovic Mníšku. Rostlo zde sice dosti dubů, které poskytovaly dřevo jakožto základní surovinu potřebnou k provozu koželužny, ale panství bylo zpustošeno švédy. Možná, že to pro Engla byla spíš výhoda a tak ho roku 1655 kupuje za 55000 zlatých.
Engelflussové v Mníšku pod Brdy
Když švédové procházeli českou zemí, v Mníšku se na čas usadili. Koně ustájili v kostele sv. Václava a sami se ubytovali na zámku. Času zde prý ztrávili jen tolik, aby vypili zámecké sklepy, pak Mníšek zapálili, pobořili co se dalo, protrhli hráze rybníků a zasypali studny. Engel rok po té co panství koupil, nechal vypálený zámek strhnout a vystavět nový. Věnoval také značné úsilí světské i církevní správě. Byl prý pobožným, dobročinným, ale i přísným pánem, což poznala zejména řada farářů, kteří se zde vystřídali. V roce 1658 byl povýšen do stavu rytířského a roku 1670 na rytíře Božího hrobu a přijmut do stavu panského. Roku 1674 ve věku 60 let umírá po té co veškeré panství předal nejstaršímu synovi Servácovi Ignáci. K jeho poctě je třeba také zmínit, že ač země česká mu nebyla domovem, český jazyk se naučil a mluvil jím.
Vznik Skalky
Servác Ignác, svobodný pán Engel z Engelflussu byl prý štědrým a bohabojným. Přes léto sídlil v Mníšku na zámku, na zimu se pak vracel do svého domu “U zlaté trouby” na Malé straně. Svůj statek vedl v bohatsví a když v roce 1680 přišel do Čech mor a jen v Praze zachvátil čtvrtinu obyvatel, pohnulo ho to tak, že se odklonil od světských věcí ještě více. K tomu mu snad dopomohla i malá naděje, že by mohl mít vlastní dítě. A tak prodal svůj statek Korkyni, která mu patřila, do rukou zbraslavského kláštera a výnos 33000 zlatých upotřebil na vybudování kostelíka kajícníce sv. Máří Magdalény a malého benediktinského kláštera. K benediktinům měl blízký vztah – jeho pražský dům k těm z chrámu sv. Mikuláše přiléhal ze zadní strany.
Máří Magdalena
Poutnický chrám Máří Magdaleny si nevybral za svou patronku náhodou. Dle biblického příběhu Máří Magdalena plna hněvu z nešťastné lásky k mladému rabimu, který ji nepříliš umně odmítl, se po dlouhé noci plné divokých snů setkává s mužem, který ji žádá o vodu. Nemaje nádoby odvětí, že by ráda vody mu podala, seč z dlaní nemůže. V příběhu je začátek cesty na níž se stává Máří Magdalena kajícnicí a světicí. Nechci ho zde vyprávět nyní celý, kdo chce nechť si ho najde, možná v něm najde něco co třeba hledá.
To něco snad našel i Servác Ignác. Kostelík vystavěl dle marseillského vzoru, který byl postaven na místě kde se Máří Magdalena po 33 let kála. Toto místo ve Francii na jeho žádost navštívil Kilián (Krištof) Dienzenhorf, aby zde zpracoval plán kostelíka. Roku 1692 ho na místě, které Servác Ignác zakoupil od majitelů dobříšského panství.
Do v blízkosti postaveného kláštera pak usadil kněze. Není žádným překvapením, že se jednalo o benediktina od chrámu sv. Mikuláše v Praze. Kostel do vínku dostal také řadu vzácných mešních rouch, monstranci osázenou drahokamy, pozlacený kalich velkou řadu příslušenství ve stříbře vyvedeném. Jelikož se jednalo o malý poklad, byl uchováván na zámku v Mníšku a procesím vždy nesen nahoru na Skalku.
Klášter nejistého osudu
Postavit někde klášter znamenalo i zajistit. Nedaleko klášteratak vznikl poplužní dvůr s chlévem pro 10 kusů hovězího dobytka, se stodolou a dvěma seníky. Lesní mýtiny změnil na pole. Dvůr přežil 100 let, ale pak opuštěný zanikl a dnes po něm nejsou žádné stopy. Při zajištění deputátu pro klášter však narazil na bratrova syna Ignáce Karla Engla z Engelflussu, kterýžto jakožto budoucí dědic, všemožně bránil tomu, aby statek byl zatížen nějakým deputátem. Před smrtí toto však nakonec slíbil a tak skalický klášter měl přislíbeno roční deputát ve výši 12 korců žita, 4 korců pšenice, 3 korců hrachu, 4 korců ječmene, 12 korců ovsa, centu slaného másla, centu sýra, vědra kyselého zelí, 70 sáhů dřeva a 12 sudů piva.
Klášter také dostal darem 10 tisíc zlatých a vinici pod Karlovem, která měla být prodána za 5 000 zlatých a navrch celou svoji knihovnu. Provedení dostal na starost František Ignác Vratislav z Mitrovic, který teprve začal dojedávat založení kláštera. V případě, že by se to nezdařilo, mělo 15 tisíc zlatých a knihovna připadnout klášteru na sv. Mikuláše na Malé straně. Osud ten se však naplnil.
Arcibiskup pražský Ferdinand hrabě z Kuenberka se proti tomu postavil, prý proto, že nepřál tomu, že mládež se dávala více na kněze řeholní než kněze světské , z čehož nedostatek světských knězů vznikal a tak dal podmínku, že v klášteře nemůže být 4 knězů, ale šesti. Tolikati lidem by však nestačil deputát a dědic panství nechtěl o jeho navýšení ani slyšet. To, že vůbec nějaký přislíbil bylo jen z ohledu k umírajícímu strýci.
Peníze tedy byly předány klášteru na Malé straně a budova kláštera na Skalce zůstala prázdná. Peníze však ty nepřinesly štěstí nikomu. Benediktini o ně záhy přišli u šlechtice Ignáce Huberta Bechyně z Lážan, kterýžto učinil roku 1748 bankrot.
Zlý osud přál i panu Ignáci Karlovi. Lidé přičítali to, že mu postupně zemřelo všech osm dětí právě nesplněné poslední vůli. On sám pak umírá v roce 1743 ve velkých strastech a svízelích a s ním zaniká rod po meči.
Nová kajícnice Magdaléna
Po smrti Ignáce Karla z Engelflussu získává panství jeho sestra Marie Viktorie z Engelflussu, od roku 1669 provdaná za Jana Karla Unwirta z Unwertu, majora císařské armády. Jelikož ten zemřel již v roce 1716, spravovala nově nabyté panství se svým synem Ignácem z Unweru. Ten za dědičku stanovil slečnu Mari Terezii čejkovou z Olbramovic a odešel do války. Z té se zdráv vrátil a šťastně vrátil a pojmul zmíněnou slečnu za manželku.
Její matka, Benedikta Čejková z Olbramovic, opustil své dva domy v Praze a přistěhovala se za dcerou. V Mníšku se chtěla zbavit světského ruchu a věnovat se duševnímu světu a tak se ubytovala v opuštěném obydlí na Skalce, kde žila podle řehole III. Řádu dle svatého Františka, jako kajícnice a druhá Magdalena. Právě z té doby pochází 14 kapliček, které paní hraběnka (stala se jí nedlouho před svým příjezdem do Mníšku) dala postavit. V kostelíku probíhaly denně bohoslužby a čeleď se o vše světské řádně starala.
Příklad paní hraběnky lákal řadu lidí z okolí i z míst vzdálených a Skalka se stala cílem řady procesí. Za klášterem dala paní hraběnka vystavět pro pocestné a poutníky hospodu, která se později změnila v hájovnu a dnes ji najdete už jen v zakonzervovaných troskách.
Vznik kláštera
Hraběnka nechtěla, aby Skalka po její smrti zůstala pustá a prázdná a tak oslovila provinciála řádu františkánského v Praze, Wolfganga Beniše a požádala ho o dva kněze. Ten žádosti vyhověl, ale žádal aby přijala 4-5 bratří neboť stanovy řádu nedovolují se jen dvěma zdržovat na osamnělém místě stím, že se spokojí s částkou 3 000 zlatých, které paní hraběnka chtěla složit pro 2 z nich. Předpokládal, že ostatní se uživí díky dalším lidem, kteří by mohli přispět a to i v ostatních benediktinských klášterech, zejména pak hořovickém a hájeckém.
Po dohodě požádali císařskou kancelář o svolení, které jim ovšem nebylo vydáno. Přičinil se za to pražský arcibiskup Jan, hrabě z Manderschildu, který dostal žádost k posouzení. Hraběnce bylo doporučeno, aby peníze věnovala svým dětem nebo tam založila místního kněze namísto zakládání kláštera a nechala pobůžkářství. Císařský dvůr sám o sobě ale nic nenamítal, dokonce místodržitelství odpovědělo na námitku, že nejbližší kostel bude zet prázdnotou, aby se místní kněz více přičinil ve své horlivosti a nemusel se tak obávati Skalky, která je umístěna v dosti neschůdném terénu. Možná však že tím hlavním kamenem úrazu byl kancléř Benedikt Mober, který byl s paní hraběnkou v nějakém jiném sporu a který ovlivnil arcibiskupství.
Celou záležitost skončila až císařovna. 4. března 1759, po návštěvě skaleckého superiora ve Vídni, který pro věc získal podporu i hraběte Chotka, Wrbny, Blumergena a Khevenhullera, odeslala paní hraběnce několik řádků a 4. Listopadu roku následujícího i nejvyšší potvrzení s výhradou, aby řeholníci nežádali příliš častých almužen.
Duchovní svolení se však protahovalo ještě po dva roky, až po tlaku , jak bychom dnes řekli lobingu, bylo uděleno i to. Nadační listina kláštera byla potvrzena 12. října 1762 a21. Října ji potvrdilo i arcibiskupství.
Hraběnka se dožila věku 73 let, umírá 16. září roku 1768, tedy čtyři roky po té co se ji podařilo vymoci svolení k založení kláštera jsa pochována v klášterní kryptě.
Benediktíni na Skalce
Jelikož klášterní budova byla roky v zásadě prázdná, museli benediktíni nejprv provést řadu úprav a oprav. Založili i studnu, ale ani ve 21 metrech nenarazili na pramen a tak se stala jen cisternou do které stékala voda ze svahů. Pod okny zřídili zelinářskou zahradu a do ní později svedli vodovod z rybníčku nad klášterem.
Kostel obdržel nový oltář sv. Františka a kazatelnu, 14 obrazů se dočkala křížová cesta a u nich se za hezkého počasí konali pobožnosti.
Upravili vchod do sakristie a později i do hrobky tak, aby byl zvenčí. Nejvíce je však trápila šindelová střecha kláštera, která neměla velké trvanlivosti a doprava materiálu na opravu byla na Skalku drahá.
Po nějaké době řád začal uvažovat o tom, že by se Skalky vzdal. Roku 1789 Josef II o své ujmě abez jednání s církví zrušil řadu klášterů a jejich jmení rozprodal. Mezi zrušenými pak bylo několik klášterů benediktinů a mezi nimi i Skalka. K jeho zrušení však v plné míře nedošlo, když se prokázalo, že kněží na Skalce pomáhají duchovní správě a tak zde zůstal jen superior s jedním bratrem laikem. Za faráře Cippliho v Mníšku měl pak klášter zaniknout znova. Byl nedostatek knězů a tak nakonec namísto českého kněze byl poslán sem německý a Skalka se opět udržela.
