Prosincový Stožec a Klondajk

Víkend byl nečekaně slunečný a tak byl hřích nevzít kolo a nevyrazit do brdských hvozdů. Současně bylo docela zimnivo i když k mrazu to mělo tedy opravdu daleko, ale dost důvodů k tomu nepodnikat delší cesty. Nakonec jsem se smířil s menší asi 40 km trasou jejímž cílem se stal Stožec a vstupní brána raketové základny Klondajk, která je od Stožce co by kamenem dohodil.

Jak se brzy ukázalo, byl to den plný vtipných příhod. Kolo je za určitých okolností poměrně tiché a to až tak, že občas překvapíte v lese pár srnek, zajíce a nebo pocestné na výletě. Když tak jsem se blížil ke dvěma slečnám, které před sebou hrdině tlačily kočárek, jedna mě uslyšela a nahlas pronesla:

“pozóór kolo” a pak nahlas dodala “…. a ani nezvonííí”.

Musel jsem se smát a tak jak jsem k nim dojel povídám “nemůůůůžu zvonit, nemám zvonek”. Slečna se zasmála a už volá “…. a ani nepíííská”. “Ale já neumííím pískat”, snažim se bránit, ale marně. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: “…. a ani nespíváááá”, a já se rozesmál, že jsem málem vjel do příkopu.

To se sice nepovedlo, ale o pár kilometrů dále jsem tesně minul srnku, která se vyřítila z lesa. Naštěstí byla dost rychlá. Je zajímavé, že na kole občas potkáte i zvířata, která jsou jinak nesmírně plachá. Není to dlouho co jsem potkal na cestě stojící laně.

Cestou jsem se přidal ke skupince cyklistů, která projížděla po hřebenovce pod Klondajkem. To byla trasa. Slunce sice svítilo, ale cesta byla blátivá, plná kořenů a spadlých větví. Chvili jsem nějaké slečně padal pod kolo já, chvíli ona mě. Upadnout ale znameno ponořit se místy i do několika centimetrů bahna. Kolo ale vydželo a od Stožce ke Klondajku je již po Hřebenech vybudovaná luxusní afaktová cesta.

Klondajk je největší raketovou základnou protivzdušené obrany státu. Kolos o rozměrech 0,9 x 2 kilometry, leží nedaleko Stožce a přetíná Hřebenovku, která tak musela být svedena dolů. I když je…. spíše byl neb smad už 10 let ho armáda nevyužívá spousta staveb, odpalovacích ramp a gigantických stanoviš pro radary, leží v troskách uprostřed obrovského prostoru, který připomíná ze všeho nejvíc tajgu.

Jižní část Klondajku jsem ještě neviděl, ale bylo jasně, že tentokrát se blíž než k bráně nedostanu. Cestou jsem minul bunkr u cesty, který byl … no něco tak hrozně zfušovaného jsem ještě neviděl, ale proti pěchodním zbraním asi poskytoval dostatečnou ochranu. Tedy pokud jste se netrefili mezi panely a střela jím neproletěla naskrz.

U brány jsem očekával ostrahu, ale překvapivě tu bylo prázdno a nikdo nikde. Prý alepoň nějaký hlídač by tu měl být, ale nepůsobilo to tak. A tak jsme si zatím prohlížel stavby v zakázaném prostoru, když tu jsem zaslechl zvuky, které připomínaly člověka. A taky to člověk byl. Sbíral mezi budovami klestí. Stál jsem a nehýbal se, někdy i to málo stačí aby, zejména když máte v zádech slunce jako já 🙂

Ale o Klondajku někdy zase jindy a samostně. Tohle místo je totiž na celý článek.