Albertovy skály a drbákovské tisy

Naučná stezka vede po pravé straně Vltavy a začíná asi 1,5 kilometrů od Nalžovického Podhájí, národní přírodní rezervací Drabákov-Albertovy skály. Velká většina partii vede po úbočí skál, srázech a suťových polí. Některé ze skal jsou vysoké až 150 metrů a stezka se pohybuje často v jejich horní třetině. Terén je středně těžký s tím, že neustále sestupujete po malých schodech a zase vystupujete na jednotlivé vyhlídky nad údolím Vltavy. Celkem jich je tu asi pět.

Celkem na 11 zastaveních se dozvíte něco o floře, fauně a geologii. A jak je v těchto částech Povltaví zvykem, i něco o plavení dřeva. Zajímavosti jsou zdejší porosty tisů, kterých zde roste více jak 1000 kusů a které místy dosahují celkem slušných velikostí. Snad v některé zámecké zahradě jsme viděl větší, ale zde rostou přirozeně na svazích a skalních úbočích.

Zdejší rezervace je jedním z nejstarších geologických útvarů Českého masivů o stáří 600 milionů let. Z hornin zde najdete bazalty, andezity a občasné kyselé lávy dacity a ryolity. Ty jsou v podobě čoček a žil prostoupěny gabry a albitickými žulami. Celé toto území bylo navíc postihnut kadonským vrásněním před 600 až 570 milion let. Pozdější variské vrásnění před 350 miliony let zanechalo pouze trhlin a poruchových pásem vyplněných žilnými horninami a zlatonosnými žilami a žilníky.

Na druhém břehu Vltavy, naproti Albertovým skalám jsou Psí hory. Údajně se má jednat o jedno z nejbohatších nalezišť u nás, kde je více zlata než u nás bylo kdy historicky vyteženo. Celkově se hovoří o asi 150 tunách, které by byly dosažitelné. Pokud 1 kg investičního zlata stojí asi 480 000 Kč, leží zde v zemi 72 miliard korun. V minulosti několik společností mělo zájem o těžbu, ale s ohledem že by musela být prováděna povrchově a logickému odporu okolí, se s ní nikdy reálně nezačalo.

Ale nejsou zde jen třpytící se poklady. Setkat se tu můžete s největším pěnkavovitým ptákem u nás – dlaskem tlustozobým, ale i datelem černým, žlunou zelenou nebo strakapoudem velikým. Hnízdí zde výr velký, naše největší sova, a v zimních měsících tu byl spatřen i orloven říční. Z dravců zde své útočiště nachází káně, poštolka, včelojed, jestřáb a krahulec. S velokou pravděpodobností právě s poštolkou jsem se setkal asi na vzdálenost 2 metrů.

Při procházce po úbočí skal si nemůžete nevšimnou velkého množství vřesu, ale dále od Drabákova i s osamělých jalovců rostoucích na skále. K té se pojí i chráněná tařice skalní, která mimo období květu na sebe upozorní stříbřitými lísty. Co mě překvapilo, i když jsem ji tu nikde neviděl růst, je lile zlatohlavek. Nicméně lze předpokládat, že ta poroste spíše v jiných částech rezervace než jsem s pohyboval já. Narazit tu ale může i na koniklec luční a načernalý nebo kavil Ivanův a mnoho dalších botanických pokladů.

Celková délka naučné stezky je více jak 7 kilometrů a v průvodcích se píše, že je možné jí projít za 3-5 hodin. Terén je náročný s četnými výškovými kolísáními. Bohužel, jak jsem následně zjistil, v některých průvodcích se uvádí, že je zvládnutelná i na horském kole, což není pravda.

Sám jsem na horském kole dojel a po předchozích 50 km jízdy nesl kolo téměř celé 3 hodiny na zádech. Osobně mi to nijak nevadí, po obtížně přístupných částech Brd jsme už kolo nesl i několik kilometrů, ale zdejší terén je pro to extrémně náročný a místy i dosti nebezpečný. Což se váže k poslednímu doporučení, které v některých průvodcích je a v některých ne – stezku je nevhodné navštívit po dešti a nebo na sněhu. Při pohledu na fotografie asi není těžké uhádnout proč. Totéž platí pro děti, bez doprovodu rodičů ani krok.